Třetím je „Sám doma“ (1990). Ano, je to klasika. Ale ne proto, že je stará – je to proto, že je dokonale vyvážená. Smích, který neurazí, nebezpečí, které neděsí, a konec, který vrací teplo. Chlapec, který zůstane sám, promění svůj dům v past na zloděje – a tohle není jen komedie, je to příběh o dospívání. Děti vidí Kevina jako hrdinu, dospělí vidí sebe jako děti: statečné, vynalézavé, trochu osamělé. A nikdo neodchází z kina s pocitem, že „tohle je pro děti“. Tohle je pro celou rodinu.
Čtvrtým je „Titanic“ (1997). Ano, je to drama. Ale právě toto drama spojuje. Protože zde vidíme nejen lásku, ale i odvahu, obětavost, sociální nerovnost a lidskou odolnost. Děti vidí lásku jako pohádku. Dospělí ji vidí jako příběh, který mohl být i jejich. Babičky vzpomínají, jak samy seděly u okna a dívaly se na moře. Otcové mlčí, když Jack předává desku. Tohle je film, který nevyžaduje žádnou „přípravu“ – prostě se dostane do srdce. A potom nikdo nespěchá zhasínat světla. Každý si chce povídat.
Pátým je „Čas dobrého člověka“ (2019). Německý film, téměř beze slov, s úžasnou atmosférou. Malý chlapec žijící se svou babičkou postupně zjišťuje, že její soused je bývalý nacista. A místo hněvu se učí rozumět. Film neobviňuje ani neospravedlňuje – ukazuje, jak může být soucit silnější než minulost. Je pomalý, tichý, ale jeho dopad je hluboký. Je ideální pro večer, kdy se chcete nejen dívat na film, ale cítit se jako jedna rodina.
Filmy v této kolekci nejsou vybírány podle hodnocení. Jsou vybírány podle dojmu, který na vás po zhlédnutí zanechají: když ticho v místnosti nepůsobí prázdně, ale naplněně. Když někdo řekne: „Nevěděl jsem, že umím takhle plakat.“ Když babička vezme fotoalbum a začne vyprávět příběh, je to film, který nejen baví. Znovu propojuje.
