Film

Párty není o „musení“. Je o svobodě. Když se smějete, až se rozpláčete, když někdo zpívá v kuchyni, když po sobě házíte popcorn a film je jen kulisou, která vše dělá ještě zábavnějším. Zahraniční kinematografie umí vytvořit bezstarostnou atmosféru – bez morálky, bez poselství, bez hloubky. Jen čistý, divoký, nespoutaný smích.

Prvním je „xXx: Návrat Xandera Cage“ (2009). Neuvěřitelně hloupí, neuvěřitelně geniální. Lidé s fantastickými schopnostmi – a stejnou úrovní inteligence jako děti. Film je mixem „Shreka“ a „Mission: Impossible“, kde je všechno přehnané, všechno je absurdní a všechno je dokonalé. Nevyžaduje pozornost. Vyžaduje smích.

Druhým je „Sin City“ (2005). Není pro každého. Ale pro ty, kteří milují lahodný, odvážný, vizuálně šílený styl. Tohle není film – je to grafický román, který ožil. Scény, kde hrdinka bije nepřátele v kočičím obleku. Kde nepřátelé padají při tanci. Kde je všechno černobílé, ale s barevnými záblesky. Tohle je film, který vás donutí křičet: „To je nemožné!“ a smát se.

Třetí je „Miss Pickup“ (2015). Film o dívce, která pracuje pro firmu prodávající „strategie pro vyzvedávání“ a začne je testovat na sobě. Chová se šíleně a všechno funguje. Film je osvobozením od norem. Říká: „Můžeš být hloupý. Můžeš být trapný. Můžeš být sám sebou – a bude to cool.“

Stránky: 1 2

Večer o samotě není o nudě. Je o návratu k sobě samým. Když vypnete telefon, zhasnete světla, přikryjete se dekou a díváte se na film, který od vás nevyžaduje nic jiného než vaši přítomnost. Zahraniční kinematografie nabízí filmy, které před vámi neutíkají. Čekají. Mluví tiše. Dávají si na čas. Jsou jako šálek čaje ve 2 hodiny ráno.

Prvním je „Všechno, co chceš“ (2018). Film o ženě, která žije v malém domku u moře. Nemluví. Neběhá. Prostě sleduje vlny. Sbírá mušle. Pije kávu. Film je vizuální meditací. Nemá žádný děj. Má náladu. A tato nálada je jako ticho, které jste už dlouho neslyšeli.

Druhým je „Malý princ“ (2015). Animovaná adaptace Saint-Exupéryho knihy. Ale ne pro děti. Pro ty, kteří ztratili víru v zázraky. Film je poezií, vizuální metaforou toho, jak se ztrácíme, když se stáváme „dospělými“. Nerozpláče vás. Nutí vás vzpomenout si, kým jste byli.

Třetí je „Země“ (2016). Film o muži, který jde do lesa, aby „přestal slyšet“. Nemluví s lidmi. Nepíše. Prostě žije. Staví dům. Sbírá houby. Dívá se na hvězdy. Film je vzkazem pro sebe sama: „Nemusíš být produktivní. Prostě jsi.“

Stránky: 1 2

Romantika není o květinách, svíčkách a polibcích v dešti. Je o někom, kdo zůstává, když nemůžete mluvit. Někom, kdo neodejde, když jste naštvaní. Někom, kdo se na vás dívá, když spíte, a nemyslí si, že jste „jiní“. Zahraniční kinematografie to chápe lépe než jakékoli hollywoodské klišé. Tyto filmy nejsou o „lásce na první pohled“. Jsou o lásce, která vydrží.

Prvním je „Sedm let v Tibetu“ (1997). Není to romantický film v tradičním slova smyslu. Je to příběh muže, který přichází do cizí kultury a nachází v ní nejen smysl, ale i lásku k životu. A lásku k ženě, která od něj nic nevyžaduje kromě své přítomnosti. Film je pomalý, téměř bez dialogů. Jeho síla však spočívá v pochopení, že pravá láska nejsou slova. Je to ticho, kterého se nebojíte.

Druhým je „If You Don’t Come Here“ (2018). Film o dvou lidech, kteří jsou zamilovaní, ale žijí v různých zemích. Píšou si dopisy – a nikdy se nepotkají. Jejich láska nespočívá v líbání. Je v čekání. V tom, že se nevzdávají. Ve víře – i když pro to neexistují žádné důkazy. Toto není melodrama. Je to meditace o víře – v lásku, v lidi, v sebe sama.

Třetím je „When You’re Ready“ (2019). Britský film o páru, který se rozešel po 10 letech manželství. Nenávidí se. Prostě… přestali mluvit. Film ukazuje, jak se vracejí – ne aby se znovu sešli, ale aby pochopili, co ztratili. Každá scéna je jako vzpomínka, na kterou jste si nechtěli vzpomínat. Ale pamatujete si ji – protože je důležitá. Toto je film pro ty, kteří vědí: láska není vždycky o „navždycky“. Někdy je o „stále“.

Stránky: 1 2

Večer s přáteli je posvátný čas. Žádní muži, žádné děti, žádné závazky. Jen koktejly, deky, křupavý popcorn a filmy, které vás donutí říct: „Už jste to někdy dělali?“ Není zde potřeba drama – je zde potřeba upřímnost. Zahraniční kinematografie nabízí přesně to: filmy, kde ženy nejsou druhořadé, nejsou oběťmi, nejsou objekty lásky – ale protagonistky se svými chybami, silou, humorem a bolestí.

Prvním je „Mad Maxima“ (2018). Nejde o závodění. Je o ženě, která ztratila všechno – a začala znovu. Není litována. Není zachráněna. Ona je ta, která bojuje. Film je plný černého humoru, drzých replik a divokých scén, kde hrdinka pořádá večírek uprostřed pouště, aby se pomstila svému bývalému manželovi. Je to antiromantický film, který zní jako pláč srdce. Pak se nejen zasmějete – křičíte: „To chci taky!“

Druhým je „Holky“ (2015). Je to o třech kamarádkách, které se rozhodnou „změnit svůj život“ – počínaje tím, že dají výpověď v práci, přestěhují se do Miami a založí si koktejlový podnik. Tohle není „Jsme superhrdinky“. Je to „Jsme unavené, nervózní, nedokonalé, ale neuvěřitelně skutečné ženy“. Film přátelství neidealizuje – ukazuje, jak přežívá, i když svou kamarádku nenávidíte. A právě v tom je jeho síla.

Třetím je „That’s Not Me“ (2019). Britské komediální drama o ženě, která po nehodě ztratí paměť a začne žít jako úplně jiný člověk. Její manžel, přátelé a kolegové – všichni si myslí, že je „lepší“. Ale ona sama sebe nepoznává. Film si klade otázku: kdo jsme, když nás nikdo nevidí? Je to vtipné, smutné, dojemné – a ideální pro večer, kdy si chcete povídat o tom, jak se měníme, abychom byli „přijati“.

Stránky: 1 2

Rodinný večer není jen o sledování televize. Je to rituál sbližování: když se babička zasměje vtipu, dítě poprvé uvidí kouzlo animace a táta, předstírající, že nepláče, si tiše utírá oči. Výběr filmu zde není otázkou vkusu, ale vytvořením prostoru, kde se všichni cítí součástí. A pokud vás už nebaví kreslené filmy o mluvících zvířatech, je čas vybrat si něco vřelejšího, hlubšího a univerzálnějšího. Zahraniční filmy nabízejí přesně to – bez jazykových bariér, s emocemi, se kterými se každý dokáže ztotožnit.

Prvním filmem je „Hledá se Nemo“ (2003). Snad jeden z mála animovaných filmů, kde se příběh otce hledajícího syna stává metaforou lásky, strachu a důvěry. Děti se smějí pronikavému hlasu Dory, zatímco dospělým se sevře srdce, když Marlin poprvé řekne: „Obávám se, že se nevrátíš.“ Není to jen příběh o moři – je to příběh o tom, jak nám láska pomáhá překonávat strach. A neexistuje jediná postava, která by nebyla dojemná, vtipná nebo poučná. Vhodné pro všechny věkové kategorie – od 4 do 84 let.

Druhým je Malé ženy (2019). Adaptace klasiky Berthy Alcottové, ale s moderním srdcem. Film se nesnaží být šablonovitým „rodinným filmem“ – ukazuje, jak rodiny rostou, hádají se, odpouštějí a podporují se. Čtyři sestry, každá s jinou osobností, čelí chudobě, ztrátě, lásce a snům. Každá z nich je odrazem někoho z vaší rodiny: nejstarší, která drží vše v rukou; nejmladší, která všechno cítí; tiché, která všechno vidí; a rebelky, která všechno mění. Film je krásný jako obraz a upřímný jako rozhovor u večeře.

Stránky: 1 2