Párty není o „musení“. Je o svobodě. Když se smějete, až se rozpláčete, když někdo zpívá v kuchyni, když po sobě házíte popcorn a film je jen kulisou, která vše dělá ještě zábavnějším. Zahraniční kinematografie umí vytvořit bezstarostnou atmosféru – bez morálky, bez poselství, bez hloubky. Jen čistý, divoký, nespoutaný smích.
Prvním je „xXx: Návrat Xandera Cage“ (2009). Neuvěřitelně hloupí, neuvěřitelně geniální. Lidé s fantastickými schopnostmi – a stejnou úrovní inteligence jako děti. Film je mixem „Shreka“ a „Mission: Impossible“, kde je všechno přehnané, všechno je absurdní a všechno je dokonalé. Nevyžaduje pozornost. Vyžaduje smích.
Druhým je „Sin City“ (2005). Není pro každého. Ale pro ty, kteří milují lahodný, odvážný, vizuálně šílený styl. Tohle není film – je to grafický román, který ožil. Scény, kde hrdinka bije nepřátele v kočičím obleku. Kde nepřátelé padají při tanci. Kde je všechno černobílé, ale s barevnými záblesky. Tohle je film, který vás donutí křičet: „To je nemožné!“ a smát se.
Třetí je „Miss Pickup“ (2015). Film o dívce, která pracuje pro firmu prodávající „strategie pro vyzvedávání“ a začne je testovat na sobě. Chová se šíleně a všechno funguje. Film je osvobozením od norem. Říká: „Můžeš být hloupý. Můžeš být trapný. Můžeš být sám sebou – a bude to cool.“
