Večer o samotě není o nudě. Je o návratu k sobě samým. Když vypnete telefon, zhasnete světla, přikryjete se dekou a díváte se na film, který od vás nevyžaduje nic jiného než vaši přítomnost. Zahraniční kinematografie nabízí filmy, které před vámi neutíkají. Čekají. Mluví tiše. Dávají si na čas. Jsou jako šálek čaje ve 2 hodiny ráno.
Prvním je „Všechno, co chceš“ (2018). Film o ženě, která žije v malém domku u moře. Nemluví. Neběhá. Prostě sleduje vlny. Sbírá mušle. Pije kávu. Film je vizuální meditací. Nemá žádný děj. Má náladu. A tato nálada je jako ticho, které jste už dlouho neslyšeli.
Druhým je „Malý princ“ (2015). Animovaná adaptace Saint-Exupéryho knihy. Ale ne pro děti. Pro ty, kteří ztratili víru v zázraky. Film je poezií, vizuální metaforou toho, jak se ztrácíme, když se stáváme „dospělými“. Nerozpláče vás. Nutí vás vzpomenout si, kým jste byli.
Třetí je „Země“ (2016). Film o muži, který jde do lesa, aby „přestal slyšet“. Nemluví s lidmi. Nepíše. Prostě žije. Staví dům. Sbírá houby. Dívá se na hvězdy. Film je vzkazem pro sebe sama: „Nemusíš být produktivní. Prostě jsi.“
