Ještě před 50 lety byl vlk v Evropě prakticky mýtem – vysídlený, vyhubený, zapomenutý. Dnes se vrací: z Karpat do Alp, z Balkánu do Francie, z Běloruska do Německa. Je to víc než jen návrat druhu. Je to obnovení ekologické rovnováhy – a symbol naděje v éře masového vymírání. Návrat vlka však vyvolává nejen vzrušení, ale i strach. A tento konflikt je základem našeho vztahu k divoké zvěři.
Vlci jsou klíčoví predátoři. Jejich přítomnost reguluje populace kopytníků: jelenů, srnců a divokých prasat. Bez vlků se tato zvířata nekontrolovatelně rozmnožují, konzumují mladé porosty, ničí podrost a brání zalesňování. V Německu, kam se vlci vrátili v roce 2000, se lesy začaly přirozeně regenerovat – bez výsadby. V Itálii se počet dopravních nehod s účastí divokých prasat snížil. Vlci nezabíjejí „pro potěšení“ – udržují rovnováhu.
Jejich návrat umožnily evropské zákony na ochranu přírody a měnící se společenské postoje. V roce 1979 EU přijala Bernskou úmluvu, která zakázala zabíjení vlků. Mnoho zemí zavedlo kompenzace škod pro zemědělce a školí pastýře k používání pasteveckých psů. Švýcarsko a Norsko mají přísná pravidla: pokud vlk napadne nechráněné stádo, zemědělec dostane zaplaceno. Pokud je stádo nehlídané, ne. To je spravedlnost pro všechny.
Konflikty však přetrvávají. Zemědělci přicházejí o hospodářská zvířata. Lovci přicházejí o kořist. Vesničané se bojí o své děti. Tyto obavy jsou skutečné, i když statistiky ukazují, že útoky na člověka jsou extrémně vzácné (méně než jeden incident ročně v Evropě za 50 let). Vlci se lidem vyhýbají. Strach je však silnější než fakta. Úspěch proto nezávisí na biologii, ale na sociálním dialogu.
Je zajímavé, že se vlci přizpůsobují lidem lépe než my jim. Loví v noci, vyhýbají se silnicím a schovávají se v lesích. Jejich populace roste i v blízkosti měst – v Polsku, České republice a Francii. Učí se žít v antropogenní krajině. To ale vyžaduje koridory – zelené mosty, chráněná území a propojené lesy. Bez nich dochází k izolaci, příbuzenskému křížení a vyhynutí.
