Čtvrtým je „Night in Oslo“ (2020). Dva lidé se setkají na pohřbu. Neznají se. Ale začnou si povídat. A povídají si celou noc. Film je dialog, který nikdy nekončí. Mluví o smrti, o dětství, o strachu, o tom, jak se bojí být sami. A nakonec se nepolíbí. Jen se na sebe podívají. A to je ten nejromantičtější okamžik.
Pátým je „You Are Mine“ (2016). Film o ženě, která potká muže, který se nesnaží jí vyhovět. Nedělá jí komplimenty. Nevolá včas. Neví, jak mluvit o svých citech. Ale naslouchá. Pamatuje si. Zůstává. Je to o lásce, která nevyžaduje drama. O lásce, která přežívá v všednosti.
Tyto filmy vás nenutí snít o „dokonalosti“. Nechávají vás vidět vaši lásku – tu pravou. Ne tu v reklamách. A tu v tichu. V unaveném pohledu. V tichém objetí. V tom, kdo sedí vedle vás, i když se vám nechce mluvit. Tohle není film o lásce. Tohle je film o tom, jak přetrváváme.
