Vlci také mění chování ostatních zvířat. Jeleni se vyhýbají otevřeným oblastem, kde by mohli být napadeni. To dává mladým stromům šanci růst. Ptáci se vracejí do podrostu. Bobři staví přehrady na obnovených tocích. Je to trofická kaskáda – řetězová reakce obnovy spuštěná jediným predátorem. Vlk není nepřítel. Je to zahradník přírody.
Mění se i kulturní obraz vlka. Z padoucha se stává symbolem divokosti, svobody a integrity. Ve skandinávských zemích se o něm děti učí ve školách. V Itálii je to národní symbol divoké přírody. Výlety za vlky se stávají součástí ekoturismu. Lidé platí za to, aby slyšeli jejich vytí – vzácný zvuk, který zmizel po celá desetiletí.
Cesta ale nekončí. V některých zemích jsou vlci stále legálně stříleni „kvůli regulaci“. V jiných jsou tajně otráveni. Potřebujeme jednotné evropské předpisy, monitorování a vzdělávání. Protože vlk není národním zdrojem. Je to evropské dědictví.
Návrat vlka není vítězstvím přírody nad člověkem. Je to pokus o nalezení nové rovnováhy. Ne vyhlazovat, ne uctívat, ale koexistovat. A to je ponaučení pro celý svět.
Závěrem nám vlk připomíná: příroda nepotřebuje naši kontrolu. Potřebuje náš respekt. A když dovolíme predátorovi vrátit se, neztrácíme moc. Znovu získáváme integritu. Protože les bez vlka není les. Je to muzeum. A my nejsme strážci. Jsme jeho součástí.
