Dalším paradoxem je osamělost. Chobotnice jsou extrémně sociální, pokud jde o interakci se světem, ale vůči sobě navzájem naprosto asociální. Nevytvářejí skupiny, nekomunikují spolu a často kanibalizují své vlastní druhy. To je u inteligentních tvorů vzácné. Vysoká inteligence se obvykle vyvíjí u sociálních druhů (lidé, delfíni, vrány). Chobotnice je však samotářský génius. Její inteligence se nevyvinula pro komunikaci, ale pro přežití v chaotickém, nepřátelském prostředí – hlubokém oceánu. To otevírá novou hypotézu: vědomí může vzniknout nejen ve společenství, ale i v naprosté samotě, pokud je prostředí dostatečně složité.
Pro vědu je chobotnice druhou cestou k inteligenci. Lidé, primáti a velryby představují jednu evoluční cestu: obratlovci, sociální tvorové s centralizovaným mozkem. Chobotnice představují druhou: bezobratlí, osamělí tvorové s rozptýlenou myslí. A obě cesty vedly k vědomí. To znamená, že inteligence není náhoda, ale nevyhnutelnost evoluce ve složitých podmínkách. A pokud někde ve vesmíru existuje život, může být inteligentní, i když se od nás liší jak vzhledem, tak intelektem.
Závěrem lze říci, že chobotnice nás učí pokoře. Mysleli jsme si, že inteligence je naším výhradním vlastnictvím. Ale tady je tvor s modrou krví, bez kostí, který žije dva roky a umírá sám, řeší problémy, hraje si, staví a možná i sní. Chobotnice nám připomíná: inteligence není to, co nás dělá jedinečnými. Je to to, co nás spojuje s veškerým životem ve vesmíru. A když se díváme do jejích obrovských, výrazných očí, nevidíme monstrum. Vidíme zrcadlo – a v něm je odraz záhady, která dosud nebyla vyřešena.
