Vazba mezi rodičem a potomkem u vlků je nápadně podobná vazbě mezi lidmi. Oba rodiče se podílejí na výchově mláďat. Samec nosí samici potravu během krmení, hlídá doupě a hraje si s mláďaty. Pomáhají i další členové smečky: „chůvy“ hlídají mláďata, zatímco rodiče loví. Štěňata se učí nejen přežití, ale i regulaci emocí: jak reagovat na stres, jak uklidnit druhého, jak projevovat náklonnost. Vlčí rodina je vzorem emoční inteligence vyvinuté ve volné přírodě.
Je zajímavé, že vlci nesnášejí izolaci. Osamělý vlk je tragédie, ne romantika. O samotě šance na přežití dramaticky klesají: není zde žádný lov, žádná ochrana, žádné teplo v doupěti v zimě. Ti, kteří opouštějí smečku (obvykle mladí samci), tak nečiní z rebelie, ale při hledání partnera a teritoria – aby vytvořili novou smečku. Nejde o útěk, ale o pokračování společenského poslání. I v exilu se vlk snaží najít spojení – vyje, aby našel ostatní. Protože pro vlka být sám znamená přestat být sám sebou.
Ponaučení, která vlci lidi učí, jsou hluboká. Často budujeme hierarchie na soutěži, nikoli na spolupráci. Odměňujeme individuální úspěchy a zapomínáme na skupinu. Ale vlci nám ukazují: nejsilnější systém je ten, kde se silní starají o slabé, kde jsou znalosti ceněny nad silou, kde je přežití kolektivním projektem. V korporacích, školách, dokonce i v rodinách, bychom se od vlků mohli učit. Ne jejich predaci, ale jejich schopnosti být spolu.
Moderní výzkum také ukazuje, že vlci jsou schopni empatie. V experimentech vlci odkládali potravu, aby počkali na partnera. Po konfliktech utěšovali své vlčí kolegy – olizovali jim obličeje a mazlili se. Nejde o instinkt – jde o emocionální spojení. A to zpochybňuje myšlenku, že empatie je jedinečně lidskou vlastností. Možná je základem všech komplexních společností, včetně té naší.
