Za šesté, naučíte se důvěřovat. V partnerském tanci nevedete. Nejste vedeni. Interagujete. Cítíte svého partnera. Čekáte. Dáváte. To je trénink důvěry. A to je vzácný dar ve světě, kde se každý bojí být zranitelný.
Za sedmé, tanec je o radosti bez důvodu. Netančíte, protože se „cítíte dobře“. Tančíte, protože chcete. Je to čistá svoboda. Žádné výmluvy. Žádné cíle. Žádné výsledky. Jen pohyb pro samotný pohyb.
Za osmé, tanec léčí trauma. Výzkum ukazuje, že lidé trpící depresí, posttraumatickou stresovou poruchou a úzkostí pociťují úlevu po 6–8 týdnech tance. Proč? Protože tanec obnovuje pocit kontroly. Nejste obětí. Jste tvůrcem svého pohybu.
Za deváté, neučíte se „správně“. Učíte se „svůj vlastní“. Neexistuje žádný „špatný“ tanec. Pouze váš. To je anti-standard. Učíte se: Nemusím být jako všichni ostatní. Musím být sám sebou. A to je osvobození.
Za desáté, když tančíte, pamatujete si, že jste naživu. Nemyslíte na peníze. Ne na práci. Ne na názory. Jste v rytmu. Jste ve svém těle. Jste v hudbě. Jste v přítomném okamžiku. A to je všechno. Tanec není sport. Je to návrat k sobě samému. A pokud se chcete cítit naživu, začněte tančit. Bez zrcadla. Bez publika. Bez cíle. Prostě se hýbej.
